uvodní obrázek
czech english french german japan
Introduction Nouvelles Haiku Galerie Réfléxions Références
24.7. 2008, od: Darmo-šlap
Haiku deník říjen 2006 - duben 2008

Ke stáhnutí ve formátu .docikona (143 kB) a ve formátu .pdfikona (196 kB).

19.9. 2007, od: Paulart
Téma "Tradice přítomného okamžiku", částečně zveřejněné na Japhyho haiku stránkách http://haiku.bloguje.cz/ a posléze Japhym vyškrtnuto.

Úvodní haiku:

Na obrubníku
půlka slunečních brýlí -
v nich celý kostel.

Paulart na Písmáku nicku těša.

Tohle je západní pohled (i katolický): Co tím chtěl básník říci? Je to hlásání Dobra či Zla? K čí slávě to bylo složeno? Jaké poselství mi nese? Co za neotřelé moudro nebo naopak - dá se tomu zasmát, je to oddechovka? Tohle posuzování v haiku nemá smysl. Haiku je obraz, skrz který zahlédneš to, co Je, že to Je, Jedinečné. K ničemu se neváže, k žádné tradici, vyjma tradice přítomného okamžiku. Je lehoučké jako pírko, které, když otevřeš dlaň, odletí s prvním závanem. A přece, jak těžké je objevit pravé haiku. Chce to pozornost. Čisté nitro, tiché, abys v něm něco nepřeslechl. Ano, můžeš se jen tak jít projít do lesa. A určitě nějaké haiku uvidíš. Jen si nepředstavuj, že je přinášíš světu, abys ho obohatil. Nic si nepředstavuj, jen se dívej, a na to, co ostatní přehlížejí jako obyčejnost a všednost, na t se dívej vůbec nejvíc. Mé sluneční brýle nechtěly říci nic jiného, než že rozbité leží na chodníku, vlastně jen půlka tam z nich leží a třebaže je to půlka, odráží se v ní celý kostel. Ale to už je počátek myšlenky. Stačí jen - ta náhoda: Hleďme, půlka slunečních brýlí si tu jen tak leží na obrubníku. Copak se asi stalo?

19.9. 2007, od: Darmo-šlap
Šokující Darmo-šlapovy úvahy

Bašóova iluze?

Na cestě k hraničnímu přechodu Šitomae se dostal Bašó se svým přítelem Sorou do pustých hor, které by ani nebyli schopni přejít bez průvodce. Ve svém cestopisu Úzká cesta do vnitrozemí si zapsal: "Krajina skutečně vypadala tak, jak ji strážný vylíčil - strmé srázy byly zarostlé hustým pralesem, neozýval se v něm jediný ptáček a pod spletí větví vládlo takové šero, že jsme měli pocit, jako bychom putovali temnou nocí."

Avšak každý, kdo někdy putoval pustou krajinou, ví, že je o to více zabydlena tvory, pro něž pustá není. Především v divočině - není-li to ve skutečné noci - zpívá spousta ptáků, kteří utichají snad jen v letním vedru před bouří a za mrazů. Myslím si, že právě v tísni, kdy se člověk prodírá houštinami, celý zpocený, poškrábaný trny a vyděšený vlastní slabostí a nicotností, může prožívat zvuky z přírody jako neodbytné a nemístné. Možná se v sobě musí bránit nesmyslnému výkřiku: Mlčte už! Nemohu se soustředit na svoji situaci. Až dojdu do cíle, budu mít za sebou tuhle pouť, posadím se na zápraží, naliju si sklínku rýžového vína a budu vám naslouchat.

Co tedy znamená Bašóovo tvrzení, že v jeho horách se neozval jediný ptáček? Jedna z odpovědí se nabízí takto: Šlo o hory skutečné, ale zároveň i o hory jeho nitra, jeho vnitrozemí. Kolem něj jistě zpívalo mnoho ptáků, kteří ke své existenci nepotřebují blízkost člověka, ale v něm vše umlklo z tísně vyvolané tím krajem a z veliké potřeby soustředit se na podstatné. Dobrý stav duše jak zkypřený k naslouchání - a samozřejmě i k osvobozenému návratu ke zpěvu oněch ptáků tam.

Na Šeravě hřmí -
tichne i neodbytné
zpívání ptáků.

Běžec

Přijel mě po létech navštívit dávný přítel z mladí - ultra maratónec Karel, člověk, který proběhal život a jehož denní tréninková dávka činí i dnes, v jeho jednačtyřiceti letech, úctyhodných dvacet až třicet kilometrů.

Tento člověk neřeší žádné metafyzické problémy a nehledá odpovědi. Má zdravé klouby kolenní i kyčelní - jakékoliv otázky by je vychýlily z dokonalé polohy. Nepředbíhá se ani za sebou nezaostává. Součástí jeho "Já jsem" je obzor. Jako běžec existuje během - dokud mu bude tělo sloužit. Co však, až stane před vlastní konečností, v místě rozdělu mezi během a obzorem? Odkládá tuto otázku, neřeší v "nyní" neřešitelné. To jen já se stále otázkou "proč" vychyluju ze svého středu, z dobrého usazení svého srdce v pouzdru jeho pulsu. To jen já si myslím, že když předejdu Boha do pozice nejzatracenějšího, že se snad vyhnu jeho utrpení. Že nebude mě muset Bůh o ničem přesvědčovat na mé vlastní kůži.

Rychlý dech -
nikdy se běžec nevzdálí
svému cíli.

Jak zbytečná je námaha vzdoru, kterou vynakládá ten, koho musí život přesvědčovat. Ještě zbytečnější je námaha toho, kdo opouští tělo. V tuto chvíli nepředbíhat se ani za sebou nezaostávat značí rozpustit se.

Maminka na vlakové zastávce

Všechna touha je past. I touha po svobodě, po tom dělat si, co chci. Jakákoliv snaha se mnou hraje krutou hru - s pomocí důmyslných převodů každý můj pohyb směřující k uchvácení, vyvolá současně vzdálení cíle mého snažení.

Těch dobře míněných rad a užitečných informací! Nemám však sílu k odpovědím. Nemám vůli k vyslovení díků. Soustředím se jen krok za krokem. Odtud jiná poslušnost: Každý okamžik žádám o dovolení. To jsem nikdy nepře-kročil. Ale i to je zdlouhavé, nyní čekám jen na příkazy. Někdy jsou vlídné jak pohlazení. Jindy drsné a nekompromisní. Z nich se skládá můj krok za krokem.

Náhle uvolněn
nemohu už věřit v síly,
jimiž jsem se snažil o osvobození.

Pokud se nadále vzdělávám, abych byl připraven, vím, že to není nevyhnutelné. Jsem přitom konfrontován s pocity špatného herce. Ten okamžik zůstal navždy zapsán v mé vzpomínce: Jedu vlakem, hlavu plnou starostí se studiem na vysoké škole. Najednou vlak zabrzdí na jedné bezvýznamné venkovské zastávce (dar cestování pomalými osobními vláčky). Stojí tam mladá žena, v kočárku dítě. Na někoho čeká. Ale možná chce jen malému dopřát radost z pohledu na míjející vlaky.

1 2 3 4
code & design by Jaromír Uxa ©2007